Please download to get full document.

View again

of 8
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.

Info usurpa #13

Category:

Festival

Publish on:

Views: 8 | Pages: 8

Extension: PDF | Download: 0

Share
Related documents
Description
říjen #13 INFO USURPA Zpravodaj squatterské a anarchoautonomní scény L eries Ladyfest v Les Tenn i Sep09 ohlédnutí…
Transcript
říjen #13 INFO USURPA Zpravodaj squatterské a anarchoautonomní scény L eries Ladyfest v Les Tenn i Sep09 ohlédnutí pár dní po akc Glosa Pražský Janov? Část odsouzených squatterů a squatterek podá odpor proti trestním příkazům Boj na poli legislativy nebo boj proti legislativě? A JE TO TU !!! Jsme tu s dalším číslem a musíte uznat sami, že se toho událo hodně v našich hájích a lesích. No, ono to léto bývá takové hektické, holt v zimě si odpočineme, budeme-li mít, kde. V Praze prostě není kromě dočasné Truhlářské nic. Poslední pokus dopadl, jak dopadl..., ale život jde dál. Možná se někdo pokusí obsadit jiný objekt, no uvidíme, co se bude dít. Důležité je však se nekoukat, ale dělat. A proto jsme vám udělali další Usurpu a hezký podzim. Ladyfest v Les Tanneries d.v.p Na začátku září se v Dijonu, v autonomním centru Les Tanneries uskutečnil Ladyfest, festival uspořádaný ženami a pouze pro osoby, které se definují jako ženy. Festival trval několik dnů a přípravy provázely konfliktní situace. Organizátorky ve svém prohlášení napadly prostor a označily ho za mačistický. Všichni muži, kteří v domě bydlí se ale shodli na tom, že po celou dobu, co bude festival trvat, v domě nebudou. Poskytli tedy prostor bez jakéhokoliv tlaku, navíc se tu podobné akce uskutečnily už v minulosti. Díky několika útočným frázím proto z organizace festivalu odešlo několik osob, především obyvatelky domu, které situaci považovaly za konfliktní a útok na tento prostor neschvalovaly. Mě osobně ta větička v textu ohromě překvapila, protože jsem se v Les Tanneries nikdy s žádným mačismem nesetkala, naopak jsem se tam cítila spíše v bezpečí. Samozřejmě je pravda, ze spousta situací, které jsem tam zažila, je ukázkou určitých forem chování, které je třeba zpochybnit, ale zdá se mi jejich zpochybnění v prostředí Les Tanneries jednodušší, správně nastavené, protože lidé, kteří tam bydlí, si otázky kladou a o svém chování přemýšlejí. Po rozhovoru s organizátorkami jsem si ale uvědomila, že neútočí ani tak na prostor, kde se bydlí, na obyvatele centra, ale spíše na koncerty. Jedna mi řekla, že sem na koncerty nemůže chodit v minisukni, protože ji pak celý večer někdo obtěžuje. Ženy z lokálního kolektivu, který koncerty organizuje, pocítily ale větu o mačismu jako útok na sebe samé, a proto proběhlo několik diskuzí. Vlastní zkušenost nemám, jezdím do Les Tanneries na jiné akce, nikoli na koncerty. Dokážu ale tento argument pochopit. Koncerty se otevírají širokému publiku, pije se alkohol apod. Není to zrovna nejlepší způsob, jak si klást otázky po tom, v čem je něčí ODJINUD chování konfliktní, mačistické, nekorektní apod. K této problematice se ještě přidala otázka po smyslu akcí, které jsou určeny pouze pro ženy a jsou tedy exkluzivní, která bude asi provázet podobné iniciativy vždycky. Jedna z účastnic se svěřila, že už ji podobné diskuze unavují, že nechce pořád někomu vysvětlovat proč. Mně se vlastně kdysi exkluzivně holčičí iniciativa taky nelíbila, až do chvíle, kdy jsem v jednom infošopu v Zurichu, kde bylo jedno odpoledne v týdnu vyhrazeno pouze ženám, potkala človeka, který mi vysvětlil proč si myslí, že je to smysluplná praxe, a do chvíle, kdy jsem zažila úžasně příjemnou diskuzi právě v Les Tanneries, při které jsem pochopila, jak uklidňující může být diskuze mezi ženami, jak jiná je to praxe, která ukazuje, že lze komunikovat odlišně, neskákat si do řeči, ptát se těch, kdo nedokážou bezprostředně vyjádřit svůj názor, dělat dlouhé pauzy během rozhovoru a dát tak prostor právě těm, kdo si netroufají vložit se ihned do diskuze. Došlo mi, že možnost pořádat akce pouze mezi ženami umožňuje vytvořit prostředí, v němž se cítím bezpečně. A srovnání té reality uvnitř v tomto hnízdečku a venku, je právě to důležité. Uvědomila jsem si, co přesně mi na diskuzích s některými muži vadí, že komunikace s muži v sobě apriori ukrývá nebezpečí, možnosti milostných vztahů, flirt, strach z konkurence mezi ženami, představy o násilí na ženách atd., všechny ty nevyslovené nástrahy, na něž je třeba dávat pozor. A v prostředí, které je bezpečné, si uvědomuji, co by mělo být jinak, a mohu tak vymyslet strategie, jak v 2 té vnější realitě reprodukovat to, co mi vyhovuje. Protože vytváření holčičích oáz není podle mě samo o sobě cílem. Každopádně na tomto konkrétním festivalu se mi nepovedlo najít přesně to, po čem bych toužila. Problémy, které jsem viděla už na začátku, mě nejdřív hodně odradily. Organizace byla roztříštěná a nelíbilo se mi ani moc fungování, co se týče peněz, vaření, společných diskuzí. Přičítala jsem to faktu, že většina těchto lidí nežije kolektivně, a tak nemají možnost rozvíjet způsoby fungování v komunitě, diskutování o problémech, společné rozhodování. Účastnila sem se několika workšopů, především šití, zkoušely jsme si šít 3 kalhotky podle vlastních představ, ale i jiné věci. Zabrousila jsem na workšop o antikoncepci, na ateliér tvůrčího psaní s tématem přeměny těla. Tělo bylo totiž hlavním tématem celého festivalu. A kolem tohoto tématu se točila většina workšopů, ať už šlo o diskuze o násilí, ať šlo o masáže, sebeobranu apod. Celkově se mi už od začátku nedařilo být součástí celé akce a v tom smyslu se to odehrávalo až do konce, nepodařilo se mi nijak výrazně zapojit a tentokrát mi to ani není moc líto. Co mě na festivalu překvapilo, byla absolutní odtrženost od reality tohoto autonomního centra, které funguje už víc než deset let a v tuto chvíli je v nelehké situaci. Radnice rozhodla, že na této ploše vybuduje obytnou čtvrť a navrhuje kolektivu náhradní prostor. V tuto chvíli tedy probíhají diskuze o budoucnosti projektu a kolektiv stojí před složitým rozhodnutím. Ta šedesátka žen, které se festivalu zúčastnily, o tomto problému nijak nehovořila, měla jsem pocit, jako by tento prostor byl pouze konzumně využit, ale už se nikdo nepozastavil nad tím, co bychom taky my mohly tomuto prostoru přinést v rámci našich iniciativ. Sept09: ohlédnutí pár dní po akci Z DOMOVA Slzný plyn se rozptýlil, rozbušky dobouchaly, jejich kontejnery uklidila úklidová četa a zájem korporátních médií už lákají zcela jiná témata. Pár dní po policejních manévrech a vyklizení obsazeného domu v ulici Apolinářská zbylo po celé akci jen čtyřiadvacet odsouzených a nově zazděná okna v prvním patře domu. Posvátné právo na to, nechat svůj majetek chátrat a ohrožovat okolí bylo ubráněno v rekordně krátké době. V kuloárech se proslýchá, že na intervenci samotného primátora Béma, který ve „Svém městě žádné squaty trpět nebude. Bývalé lázně v ulici Apolinářská se tak budou nadále rozpadat a ohrožovat kolemjdoucí. Úmyslně vytrhanými okraji střechy bude do objektu dál zatékat a přicházející zima zkázu celého domu ještě uspíší. Stejný osud čeká i vyklizenou vilu Milada. Její majitel, Ústav pro informace ve vzdělávání, který ji potřeboval natolik akutně, že si na její vyklizení musel najmout početnou partu složenou z neonacistů, se při vyklízení dušoval, že dům opraví a předá k využití jiné státní organizaci. Za uplynulé dva a půl měsíce však nechal pouze zničit poměrně kvalitní střechu, tašky rozbít a pro jistotu ještě rozřezat trámy motorovou pilou. Vila už je nyní slušně podmáčená a nadcházející zima udělá své. I přes to se najde dost lidí, kteří budou jakési pochybné „právo nakládat si s majetkem podle vlastního uvážení vyzdvihovat nad právo bydlet nebo nad právo využít chátrající objekty k nějakému smysluplnému účelu. Na příkladu Milady i bývalých lázní v ulici Apolinářská jasně vidíme, kam toto právo vede. Jasně také vidíme, že squateři a squaterky obsazují domy, které jejich vlastníci skutečně k ničemu nepotřebují. Pár dní po zásahu se také ukazuje, jak vlastně probíhala ta část, která se odehrávala za zdmi policejních služeben, mimo dosah kamer a fotoaparátů. Desítky lidí byly při zásahu zraněny, evidujeme zlomená žebra, stehy na hlavách po ranách teleskopickým obuškem, zlomeniny prstů... Policie také použila jakýsi speciální, výrazně silnější pepřový sprej, pravděpodobně neschválený pro použití (jeho účinkům se divil i ošetřující lékař). Jeden ze zadržených mi popsal, jak jej policie psychicky týrala, když ho při zadržení každou hodinu budila a vyhrožovala mu, že dostane přes držku. Naštěstí nedostal. Vyhrožováno bylo spoustě dalších (mimo jiné i zabitím), minimálně dvě zadržené byly sexuálně obtěžovány. Jedna slovně, druhé policista strkal obušek mezi nohy. Celá akce s veřejným obsazením nového domu přesto měla svůj smysl, který není malý. Kromě přilákání masové pozornosti ke squattingu jako tématu jsme po dlouhé době získali zkušenost z masovější veřejnou akcí. A příště budeme chytřejší. Nikdo z nás se nevzdá... 4 Glosa: pražský Janov? Server Týden.cz policejní akci před squatem v Apolinářské označil za „pražský Janov . Naprosto debilní přirovnání ale přesto upozorňuje na zajímavou skutečnost. Neonacisté, táhnoucí na Janov, se netajili úmyslem uspořádat rasový pogrom a zaútočit na lidi jiné barvy pleti. Měli sebou hromadu zbraní včetně zápalných lahví, házeli stovky kamenů, vypálili policejní auto. Policie tehdy zadržela tři lidi. Demonstrace v Apolinářské od začátku zdůrazňovala, že je nenásilná. U zadržených se žádné zbraně nenašli, lidé se neprali. Policie zadržela stovku lidí, soud už stačil čtyřiadvacet odsoudit. Pro státní represivní složky je evidentně mnohem větším nepřítelem nenásilný protest, zpochybňující neomezené soukromé vlastnictví, než násilný rasistický pogrom. Není to překvapivé, jenom pro jednou odhalené v plné nahotě. Stát a jeho represivní složky jsou organizovaným násilím, určeným k udržení současného stavu věcí, k ochraně těch, co mají moc a majetek proti těm, co mají jen dluhy – na nichž opět vydělávají ti první. Hněv soustředěný na ty, kteří jsou na tom ještě hůř, je z jejich pohledu nejen neškodný, ale i žádoucí, neboť odvádí pozornost pryč od jádra problému. Hněv namířený na skutečné příčiny mizérie našich životů, na systém, pro který je soukromé vlastnictví a svoboda vykořisťovat posvátnou krávou, je potřeba potlačit s využitím všech prostředků, s naprostou brutalitou. Protože jiskra může zapálit plamen... Část odsouzených squatterů a squatterek podá odpor proti trestním příkazům Po té, co policie sebrala lidi z osquatovaného domu v Apolinářské a několik dní je věznila, proběhlo zrychlené soudní řízení. Samosoudce nahodile rozdal obecně prospěšné práce (podle pohlaví 100 nebo 80 hodin) a podmíněné tresty odnětí svobody. Část lidí (celkem 15 osob), především ti s podmínkami, se proti rozsudku odvolají. Další část na rozhodnutí soudu z pragmatických důvodů reagovat nebude. “Vyhodnotili jsme jako zbytečné a neefektivní, aby se soudilo všech téměř 30 lidí z obsazeného domu. Část z nich se s pomocí advokátů bude bránit a hájit legitimnost squattingu i na právním poli. Druhá část si odpracuje obecně 5 prospěšné práce a bude mít prostor pro další činnosti a podporu soudících se kamarádů,” uvedla za odsouzené squattery a squatterky teta Milada. Nikdo ze squatterů z Apolinářské nesouhlasí s tím, že by byl squatting zločin, pouze všichni nevidí smysl v tom, aby se do jednoho kolektivně ospravedlňovali před soudem. Ideu squattingu budeme samozřejmě bránit jako celek na všech úrovních. http://tetamilada.blogspot.com/ Boj na poli legislativy nebo boj proti legislativě? squatting24. září 2009 byl na webu milada.org zveřejněný text informující, že část lidí zadržených v obsazeném domě v Apolinářské podala odpor proti trestním příkazům. Mimo jiné se zde píše, že odvoláním proti rozsudku stíhaní lidé hodlají obhajovat legitimitu squattingu na poli legislativy. Toto prohlášení však je značně zavádějící, jeho smysl se dá vyložit několika různými způsoby a navíc i mezi squattery a squatterkami, kterých se to týká, jsou na celou věc různé pohledy. I já jsem jedním ze zadržených a ve zkráceném procesu odsouzených squatterů, a proto bych nyní rád předložil osobní pohled na celou záležitost. Věřím, že díky tomu se může předejít mnohým nedorozuměním, a doufám, že tím zároveň zajistím kontinuitu veřejné diskuze o otázkách, které squatting vyvolává a snaží se na ně odpovídat. Boj překračující zákonné meze V době, kdy jsem společně s ostatními vnikl do budovy v Apolinářské s cílem ji osquattovat, jsem to vnímal jako jeden ze způsobů konfrontace státu a kapitalismu. Považoval jsem to za vědomé překročení zákonné normy a zpochybnění hodnot soukromého vlastnictví. Rozhodně mým záměrem nebylo aktem obsazení budovy vyvinout tlak na zákonodárce, aby zreformovali zákon, který nyní squatting kriminalizuje. Ani v momentě, kdy byl později u soudu vůči mé osobě vynesen rozsudek podmíněného trestu, jsem neustoupil ze své protikapitalistické a protilegislativní pozice. Za opuštění této pozice nepovažuji ani následné podání oporu proti trestnímu příkazu. Tímto odporem totiž nehodlám usilovat, aby zákonodárci zreformovali legislativu ve prospěch squattingu, ale podávám jej s vírou, že tím mohu dosáhnout zmírnění rozsudku proti mé osobě. Jde tedy čistě o způsob, jak se bránit útoku státní mašinérie a zmírnit tím případné poškození mé osoby, nikoliv o volání po novém zákoně či reformě toho stávajícího. Jsem sociálním anarchistou, neboli anarchistickým komunistou, což mimo jiné znamená, že rozhodně nehodlám vkládat energii do reforem jednotlivých zákonů a už vůbec ne do snahy definovat a vytvářet jejich obsah. Z anarchistické perspektivy sice vnímám některé zákony jako více utlačující než jiné, nicméně všechny bez výjimky považuji za podstatnou součást stejného kapitalistického systému, o jehož odstranění usiluji. Každý zákon proto vnímám jako zavrženíhodný. Ano, zákon kriminalizující squatting sice považuji za projev útlaku - budu se proti němu bouřit, vědomě ho bez výčitek porušovat, konfrontovat ty, co prosazují jeho dodržování či trestají ty, co jej dodržovat odmítají. Nikdy však nebudu volat po tom, aby na místo tohoto zákona byl dosazen zákon jiný, i kdyby byl ke squatterským aktivitám sebevíce tolerantnější! Pokud bych tak činil, znamenalo by to opuštění pro-revoluční pozice a dobrovolné přijmutí pozice reformistické, projevující se snahou podílet se na „kosmetikých“ úpravách kapitalismu a snahou vyhnout se přímé konfrontaci pro-kapitalistických sil a struktur. Úsilí věnované reformování kapitalismu - byť třeba i j
Similar documents
View more...
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks