Please download to get full document.

View again

of 12
All materials on our website are shared by users. If you have any questions about copyright issues, please report us to resolve them. We are always happy to assist you.

Athlétai a sportovní tituly antického světa

Category:

Products & Services

Publish on:

Views: 8 | Pages: 12

Extension: PDF | Download: 0

Share
Related documents
Description
Tělesná kultura, ročník 39, číslo 1, 2016, doi: /tk Athlétai a sportovní tituly antického světa Jiří Kouřil * Filozofická fakulta a Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita,
Transcript
Tělesná kultura, ročník 39, číslo 1, 2016, doi: /tk Athlétai a sportovní tituly antického světa Jiří Kouřil * Filozofická fakulta a Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika Copyright: 2016 J. Kouřil. Toto je open access článek vydaný pod Creative Commons Attribution License (http:// creativecommons.org/licenses/by/4.0/). Východiska: Speciální sportovní tituly byly důležitým jevem dějin antického sportu, Olympie a vojenství. Byly také odrazem řeckého myšlení, kde byla primární touha vyniknout. Cíl: Cílem studie je představení nejslavnějších řeckých atletů a sportovních titulů gymnického agónu; dále pak určení vztahu aristeión/aristeia k starořeckému sportu. Metodika: Zdrojem pro článek bylo studium pramenné a odborné literatury, kritika, interpretace a syntéza výsledků. Výsledky: Článek se zabývá především olympijskými tituly gymnického agónu starověkého Řecka a jejich nejslavnějšími nositeli. Doprovodné tabulky v textu spojují a představují atlety a speciální tituly; a dále pomáhají představit ty nejlepší z nejlepších jako výtečné sportovce a povětšinou i skvělé vojáky. Závěr: Speciální sportovní tituly udělované těm nejlepším atletům hrály vedle samotných úspěchů na panhelénských hrách důležitou roli v propagaci jich samotných i jejich většinou rodného městského státu či formy vlády a zvyšovaly úroveň a jedinečnost těch nejlepších. Předstupeň klasických sportovních titulů pak lze hledat v oblasti vojenství. Klíčová slova: Athlétai, tituly, olympijské hry, pentathlon, aristeia, triastés, paradoxos, periodoníkés Úvod Naše práce se zaměřuje především na antické sportovní 1 tituly pro vítěze panhelénských slavností a her (olympijské, pýthijské, isthmijské a nemejské), jejich nejslavnější nositele a roli, jakou v tehdejší společnosti hrály. Jelikož se jakýmsi předstupněm těchto titulů stal aristeion, ἀριστεῑον 2, snažíme se jej v tomto kontextu vymezit, což může usnadnit pochopení dané oblasti starořecké společnosti a důvodů vzniku samotných vítězných titulů. Antická řecká společnost výrazně uznávala (pod silným vlivem mytologie a héroů) skvělé bojovníky oceněné ἀριστεῑον i atlety, kterým se povedlo získat vítězství na některých sportovně-náboženských slavnostech, především velkých panhelénských hrách. Vydobyl-li si jich závodník více, nebo, získal-li některý z níže zmíněných titulů, jeho sláva se zmnohonásobila a byl podle toho náležitě oceněn a zvýhodněn. Jak bývalo také zvykem, život nejslavnějších vítězů se časem opředl legendami a přirovnával k životu mytických héroů. Obdobnou tendenci máme doloženu i u výtečných osobností nesportovního pole. Jmenujme kupř. slavné filosofy Tháléta z Milétu, Pýthágora ze Samu či Empedokla z Akragathu. * Korespondenční adresa: Jiří Kouřil, Ústav klasických studií, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Arna Nováka 1/1, Brno, Česká republika. Důležitým projevem života v antickém světě (nejen sportovního) byl mimo ἀριστεῑον/-ίᾱ také agón (ἀγών), obzvláště ἀγών gymnický 3. Mimo samotné atletické soutěžení existoval i ἀγών hippický (závody vozů a koní) a ἀγών músický (umělecké soutěže). Jako jakási forma ἀγών byla brána i soudní pře, kdy jeden utíká a druhý jej pronásleduje (Novotný, 1922). Dále též politika soutěž argumentů či slovní klání odehrávající se na veřejném místě, agoře, ἀγορά (Vernant, 1995). Byl tak chápán také vojenský střet a soupeření v dalších oblastech jako bylo sochařství, hrnčířství, malba váz (Zamarovský, 2003), básnictví a dramatické výstupy (Platón, 1995). Vídám i v divadlech, jak bývají zápasníci povzbuzováni od dětí, neřku-li od přátel, o kterých lze mysliti, že projevují své pobízení vážně podle své přízně (Platón, 1 Pojem sport, vztahovuje-li se k antickému Řecku, není dostatečně vystihující, ale vzhledem k problémům překladu jej v tomto příspěvku uvádíme; upozorňujeme však, že zmíněný termín je pro dané místo a čas spíše zavádějícím. 2 Ἀριστεῑον znamenal hrdinství, ale především i poctu, odměnu, vítěznou cenu za největší odvahu v bitvě; naproti tomu aristeia, ἀριστείᾱ pak byl starořecký výraz pro neobyčejně statečné chování v bitvě, hrdinství, hrdinské činy, mimořádný důkaz odvahy (Cartledge, 2012; Prach, 1998). 3 Slovo ἀγών vyšlo z řeckého agónia, ἀγωνίᾱ (soutěžení, závod, úzkost). Gymnický ἀγών byl odvozen z pojmu gymnos, γυμνός (nahý, neozbrojený, prázdný) a zahrnoval základní starořecké pohybové závody a soutěže, tedy kupř. krátké a dlouhé běhy, běh hoplítů, pětiboj, zápas, box, všeboj aj. , 32). O jiném než sportovním ἀγών si můžeme udělat dobrý obrázek kupř. v Platónově dialogu Symposion na hostině odehrávající se roku 416 př. Kr. jako oslava vítězství Agathóna v dramatickém ἀγών, a při níž dochází k několika dalším soutěžím, ἀγών symposiální ἀγών v řeči na Eróta, v kottabu 4, v citacích Homéra, v běhu s pohárem dokola po místnosti apod. (Platón, 1936). Z pojmu ἀγών byl určován název pro účastníky soutěží, byli to tzv. agónistai (ἀγωνισταί, sg. ἀγωνιστής). Dalším termínem označujícím závodníky o ceny byl výraz athlétai, ἀθλεται (sg. athlétés, ἀθλητής), tímto se označovali nejen samotní sportovci, ale i účastníci músických závodů. Od 4. století př. Kr. se takto ovšem nazývali pouze závodníci profesionálové gymnického ἀγών. Protikladem k pojmu ἀθλεται v antickém světě byli idiótai (ἰδιώται, sg. ἰδιώτης), čili necvičení, duševně či tělesně nezpůsobilí občané, lidé, kteří se odmítali účastnit veřejného života obce; byli to tedy lidé, kteří neprošli výchovou spočívající v tělesných aktivitách (Fassati et al., 1982; Zamarovský, 2003). Cíle Za hlavní cíle této práce jsme si stanovili následující body: shrnout a vyložit sportovní tituly gymnického ἀγών v antickém řeckém světě; ke zmíněným starořeckým sportovním titulům doplnit jejich nositele (všechny, či ty nejvýznamnější) a vytvořit tak přehled těch nejúspěšnějších představitelů nejoblíbenějších a nejdůležitějších druhů gymnického ἀγών, osob, které požívali v antice obrovské slávy; určit vztah starořeckého ideálu ἀριστεῑον/-ίᾱ k tehdejšímu sportu. Metodika Jedná se o teoretickou práci, pro kterou byla data získávána hlavně z pramenné a relevantní odborné literatury. Použitými metodami byly především sběr primárních a sekundárních dat (studium řecké pramenné literatury a odborné historické literatury). Postup a kritéria výběru pramenů byly závislé na typu literatury a jeho vztahu k tématu článku; šlo především o lyriku, historickou a filosofickou literaturu. Jako způsob zpracování dat sloužila komparace výsledků bádání v pramenné a jiné odborné literatuře, dále kritika pramenů, interpretace a syntéza. Výsledky J. Kouřil Airsteia/aristeion Antické atletické soutěže, jež byly oceňované speciálními tituly, Řekové pokládali za ty nejvýznamnější. Vznik a udílení těchto titulů také výrazně souviselo s aktuálním způsobem vedení boje. Důležitost soutěžního střetu mykénské válečné aristokracie na dvoukolových bojových vozech zrcadlící způsob vojenských soubojů hippeis, ῖππεὑς 5, kterou nám velmi dobře, a jistě se zkušeností znalého diváka, zachytil Homér (1980) ve XXIII. zpěvu své Iliady při popisu ἆθλα ἐπί Πάτροκλωι (άthla epi Patroklói), byla po hoplítské (hoplítés, ὁπλίτης, těžkooděnec) reformě nahrazena především prostým během, jenž mohl nejspravedlivěji porovnat areté (ἀρετή) 6 soupeřů a umožnit vítězství toho nejlepšího. Tato reforma v 8. a 7. století př. Kr. se pro řecký svět stala významnou událostí, jež proměnila nejen sport, ale i samotné ctnosti (především ἀριστείᾱ) a způsob života tehdejší společnosti. S tímto dále souviselo spojení jednotlivých sportovních soutěží v pentathlon (πέντᾱθλον) 7 na 18. hrách v Olympii v roce 708 př. Kr. (Newby, 2006) a vznik hoplítodromu (ὁπλείτης, běhu těžkooděnců) v roce 520 př. Kr. zavedeného na 65. olympijských hrách. Πέντᾱθλον souvisel s nutností růstu ἀρετή Hellénů 8 jako obránců vlastní polis, πόλις 9, což byla podle nás jedna z hlavních příčin toho, že Řekové (alespoň jednotlivé větší městské státy) dokázali po dlouhou dobu ubránit vlastní svobodu proti vnitřnímu (otroci) i vnějšímu nepříteli. Způsob boje, ἀριστεῑον/-ίᾱ, ἀρετή a celkově sportovní ἀγών byly pro řecký svět vzájemně propojené prvky a typy, které se nedaly oddělit. Toto je jeden ze znaků antické řecké kultury vzájemná neoddělitelná propojenost jednotlivých typů, životních oblastí a vyjádření. Jeden ze znaků pravé kultury jako protipólu civilizace, jak o tom blíže pojednával německý filosof Oswald Spengler (2011), jenž zastával názor 4 Κότταβος, picí házecí hra v Řecku, soutěžící se měli trefovat do misky (kottabeion) či bazénku a při hodu nic nerozlít. 5 Jezdecká aristokracie, aristokrat válečník, bojovník na voze, vozataj. 6 Zdatnost, ale i dokonalost, excelence duše, ctnost, dobrost, poctivost, blaho; etická, praktická i občanská hodnota. Obdobně jako ἀριστεῑον/ -ίᾱ, ἀγών, καλοκἀγαθία (kalokagathia) a jiné starořecké typy, jde o těžko přeložitelný termín. 7 Πέντᾱθλον tvořily následující disciplíny δρόμος (běh na jeden stadión, στάδιον), ἅλμα (skok do dálky), ἄκον (hod oštěpem), δίσκος (hod diskem), πάλη (zápas). 8 Čili Řeků; Řekové se takto sami nazývali podle svého bájného předka Helléna, syna Deukalióna a Pyrrhy. S nymfou Orseidou Hellén zplodil Aiola, zakladatele kmene Aiolů, Dóra, zakladatele kmene Dórů, a Xútha, otce Achaia a Ióna, zakladatelů dalších dvou stejnojmenných řeckých kmenů. 9 Πόλις (pl. πόλεις) byla typem starořeckého městského státu, který se vyvinul už v archaickém období. Athlétai a sportovní tituly antického světa o střídání a transformování kultury v civilizaci směřující k nevyhnutelnému zániku, a poté vzniku nové kultury, či významný ruský filosof Nikolaj Berďajev (2004, 12 14), který napsal, že noc (myšlena je kultura, která povstává po pádu civilizace pozn. autora) není o nic horší než den, o nic méně božská, v noci září hvězdy, noc má svá zjevení, jež nezná den, noc je původnější, živelnější než den. Propast (Ungrund) Jakoba Böhma se rozevírá pouze v noci. Den ji zahaluje příkrovem [ ] Noc je více metafyzická a ontologická než den. Denní háv je nejen v přírodě, ale i v dějinách nestálý, nemá hloubku. Ve dne naší epochy (civilizaci) se rozevřela propast bytí byli jsme postaveni tváří v tvář prazákladům života, objevili jsme sílu nezvratného osudu. To znamená, že jsme vstoupili do noci (nové a vyšší kultury pozn. autora). Podrobněji se tomuto vztahu Řecka ke kultuře a civilizaci věnujeme na jiném místě (2015a). S politickými událostmi v Řecku souvisely mnohé změny v rovině sportu. Hlavní reakcí na hrozící perskou agresi byl vznik a zavedení běhu ὁπλίτεης na různé slavnosti a hry. Ale i v oblasti ideálů, obzvláště v chápání ἀριστείᾱ/-ῑον. Perské vojsko mělo silné lučištníky, na což Řekové reagovali zvýšením výcviku zdatnosti těžkooděnců a začali útočit v běhu (Pausaniás, 1974; Sekunda, 1998), aby překonali co nejrychleji Ουδενός χωρίον (oudenos chorion, území nikoho) a zkrátili tak dobu, po níž by byli vystaveni nepřátelské střelbě. Hlavní reakcí v gymnickém ἀγών bylo zmíněné zavedení běhu těžkooděnců a povýšení této disciplíny mezi ty nejdůležitější, o čemž svědčí speciální titul, který vítězové v ὁπλείτης získávali (podrobněji níže při samotném srovnání titulů). Původně se závodilo v plné zbroji, později jen s helmou a štítem, případně holenicemi 10, běhalo se bez rozběhů, takže startovali všichni ἀθλεται dohromady, což mělo odkazovat na stísněné místo při boji ve falanze (φάλαγξ) (Kouřil, 2013; Kouřil, 2015a; Potter, 2012). Už v předklasické době došlo prostřednictvím jezdecké aristokracie ke klasifikaci válečníka, který se tak mohl účastnit veřejných záležitostí. Místo ve vojenské formaci mužům současně zaručovalo i účast na politickém a veřejném životě v obci. V polis znamenají stav vojenský a občanský totéž (Vernant, 1995, 44). S těžkooděnci se vojenství demokratizovalo; už nebylo privilegiem aristokracie. Tímto se mění psychologie, etika a společenské postavení válečníků; těmi se mohli stát všichni, kdo si byli schopni pořídit výzbroj. Podle Vernanta (1995) bychom mohli aristokrata válečníka (ῖππεὑς) přirovnat k homérskému héroovi vozataji, ne však k občanovi těžkooděnci (ὁπλίτης). Ἀριστεῑον/-ίᾱ reflektovala vojenskou hodnotu bojovníka; u ῖππεὑς 17 šlo o osobní převahu měřenou soubojem a neohrožeností. V bitvě se v osobních soubojích střetával promachos, πρόμαχος 11 se svým soupeřem; poháněn byl zuřivostí inspirovanou bohem (menos, μένος) a hněvivým bojovým vytržením (lyssa, λύσσα). S ὁπλίτης poté přišla i nová taktika a tedy i nový výcvik bojovníků. Ὁπλίτης neznal osobní souboj jako héroi či ῖππεὑς. Musí dokonce umět odolat pokušení čistě individuálního hrdinství. Bojuje bok po boku, je cvičen, aby uměl udržet jednotnou řadu, pochodovat ve formaci, vrhnout se proti nepříteli vyrovnaným krokem, ani uprostřed vřavy nesmí opustit své místo (Vernant, 1995, 45). Sófrosyné, σωφροσύνη (sebeovládání, uměřenost, poslušnost) se stala novou válečnickou ctností brzdící instinktivní hnutí, jež by dokázalo narušit formaci; tato nahradila thymos, θῡμός (vášeň, touha), hlavní ctnost ῖππεὑς. Pouze takto, prostřednictvím σωφροσύνη, se mohla uplatňovat ἀριστείᾱ ὁπλίτης, jako součást společného manévru, útoku, obrany, soudržnosti, masového nátlaku Eris, Ἔρις (touha porazit protivníka 12 ) se podřizovala filii, φιλίᾱ, duchu společenství (Vernant, 1995). Řečtí aristokraté věřili, že skutečnou zkouškou mužné ctnosti bylo vítězství v bitvě vítězství, které nebylo pouze fyzickým zdoláním nepřítele, ale důkazem o těžce vydobyté ἀρετή. Právě na tyto ideály se přesně hodí pojem ἀριστείᾱ, jenž byl později použit pro bezpomocné dobrodružství epické hrdiny (Jaeger, 1973). V samotném chápání ἀριστείᾱ můžeme v řeckých dějinách horizontálně sledovat dvě roviny (Kouřil, 2015a): ἀριστείᾱ související s jezdeckou aristokracií (ῖππεὑς), ἀριστείᾱ související s těžkooděnci (ὁπλίτης). O ἀριστεῑον/-ίᾱ můžeme ovšem pojednat i ve vertikální rovině: ἀριστείᾱ, jíž se měřila hodnota válečníka založená na konkrétním způsobu boje a podle této nutnosti, 10 Přilba a holenice zůstaly ἀθλεται nejspíše proto, aby si občané co nejvíce zvykali na pohyb v holenicích a ztížený dech v přilbě. Hlavní částí, která však nesměla být z ὁπλείτης vyjmuta byl štít hoplon (ὅπλον), aspis (ἀσπις). Jeho důležitost spočívala v tom, na rozdíl od jiných částí zbroje, kterými bojovník bránil sebe, že právě štítem chránil soudržnost celé φάλαγξ. Štítem ὁπλίτης nebránil ve φάλαγξ sebe, ale svého souseda po levici a jej pak chránil druh po jeho pravici; pokud by bojovník ztratil svůj štít (což bylo současně považováno za velkou potupu), přirozenost by jeho souseda nalevo nutila vlastním štítem chránit sebe, což by následně rozložilo celý vojenský útvar φάλαγξ. 11 Dalo by se přeložit snad jako vpředu/v první řadě bojující ; byl to tedy přední bojovník. Πρόμαχος (bojující v první řadě) byl i jeden z nejznámějších epitetů řecké bohyně Athény. 12 Ale také svárlivost, soutěživost, závod, boj. 18 ἀριστεῑον chápaná jako cena/ titul pro nejlepšího bojovníka, o čemž se po bitvě častokrát rokovalo. Prvním titulem, souvisejícím tedy z části (ne úplně) s ἀθλεται byla zmíněná ἀριστεῑον. Ἀριστεῑον, jako cena pro nejlepšího bojovníka, ale i ἀριστείᾱ, jako hodnota válečníka. Skvělý ἀθλητής byl povětšinou i výtečným válečníkem. Z těchto důvodů zmíněný titul řadíme mezi tituly starořeckých ἀθλεται jako ideál, jenž je anticipoval. Z řeckých dějin získal nejcennější ἀριστεῑον ten nejlepší bojovník od Thermopyl, jímž byl in memoriam zvolen spartský pair Dienekes. Muž, jenž s klidem odpověděl na zvolání, že barbarských (perských) lučištníků je tolik, vystřelí-li všichni současně salvu, zastře množství jejich šípů slunce, tím, že je to výborné, jelikož pak budou bojovat ve stínu (Hérodotos, 2004). Jinou ἀριστεῑον obdrželi bojovníci z bitvy u Marathónu dostali titul bojovníci od Marathónu (Cartledge, 2012). Po námořním střetu u Salamíny dali Sparťané odměnu za statečnost jejich veliteli Eurybiadovi; Themistoklovi pak dali cenu za moudrost, olivový věnec a ten nejkrásnější vůz, jaký měli (Plútarchos, 2006). Pro podrobnější náhled a lepší chápání ἀριστεῑον/-ίᾱ a dalších řeckých typů nám pomůže následující událost. Když na konci spartské hegemonie v Řecku v letech 4. století př. Kr. vtrhli do Sparty Thébané a jejich spojenci (pro tuto výpravu na Peloponés měli Thébané se spojenci asi armádu těžkooděnců) v čele s Epameinóndem a jeho posvátnou skupinou 13, velmi se vyznamenal mladík Isadas. Dejme nyní slovo Plútarchovi: Foibidův syn Isadas poskytl nejen svým spoluobčanům, ale myslím i nepřátelům, krásnou a obdivuhodnou podívanou. Vynikal tělesnou krásou i silou, byl ve věku, kdy chlapci dospívají v muže (18 či 19 let pozn. autora) a jsou v nejlepším rozkvětu. Právě si natíral tělo olejem, a tak vyběhl z otcova domu bez šatu i bez ochranné zbroje, v jedné ruce držel oštěp, v druhé meč a hnal se středem bojujících, vrhl se mezi nepřátele, a koho potkal, toho zasáhl a zabil. Sám nebyl nikým zraněn, buď, že ho pro jeho statečnost chránil bůh, nebo připadal nepřátelům jako nějaká vyšší a mocnější, nadlidská bytost (Plútarchos, 2007, 107). Isadasovi byl od eforů (sg. ἔφορος, dohlížitel) 14 za tuto statečnost dán věnec, ale současně i pokuta 1000 drachem 15, jelikož bojoval beze zbroje a vystavil se tak nebezpečí. I když zde byla jeho statečnost podle dochovaných zpráv největší, ἀριστεῑον pro vlastní nerozvážnost neobdržel. Nechoval se totiž jako ukázněný bojovník! Tuto podle všeho získal Archidámos, který znamenitě bojoval, vyzbrojen silou duševní i tělesnou hbitostí, rychle přebíhal úzkými uličkami města na místa, kde zuřila nejprudší bitva, a všude se svým malým oddílem odrážel nepřátele (Plútarchos, 2007, 107). Tento příklad dokládá víc než co jiného, jakým vývojem postupně prošlo chápání ἀριστεῑον/-ίᾱ a co bylo pro soudobé Řeky nejdůležitější. Kdyby Isadas žil o několik století dřív (před Trojou), opěvoval by Homér jeho činy jako rovné činům Achillea, Aianta či Dioméda a ἀριστεῑον by jistě obdržel. Isadova doba byla ovšem jiná, válečnický styl soudobé πρόμαχος nebyl založen na síle jedince/ů, jeho schopnosti porazit nepřítele, ale na síle skupiny, poslušnosti a soudržnosti. Proto byla ἀριστεῑον udělena Archidámovi bojujícímu ve skupině. Obdobným případem jako Isadův byl další případ ze Sparty Isadův předchůdce Aristodémos, jediný přeživší z tří set pairů od Thermopyl. Hérodotos (2004, ) ve svých Dějinách píše, že dva muži z oněch tří set, Eurytos a Aristodémos, byli Leonidou z tábora propuštěni a leželi ve vsi Alfenoi, protože měli velmi nemocné oči. Měli možnost se dohodnout a společně se zachránit do Sparty, nebo kdyby se nechtěli vrátit, spolu s ostatními zemřít. Nemohli se však shodnout a jejich mínění se rozcházela, a tak, když se Eurytos dověděl, že Peršané Řeky obešli, požádal o zbroj, oblékl ji a přikázal svému heilótovi, aby ho vedl do bitvy. Heilót ho tam dovedl a utekl, on pak se vrhl doprostřed boje a padl. Aristodémos však prý ztratil odvahu a zůstal. Kdyby byl Aristodémos sám nemocen a vrátil se do Sparty, nebo kdyby se vrátili oba společně, pak by jim Sparťané nejspíše nic nevyčítali. Když však jeden z nich zahynul a druhý, ač byl ve stejném postavení, zemřít nechtěl, nutně musel proti Aristodémovi propuknout veliký hněv. Aristodémos poté ve Spartě zažíval to největší opovržení, hanbu a potupu; nikdo s ním nepromluvil a nazývali jej zběhem. Rok po bitvě u Thermopyl následovala bitva u Platají, jíž se také zúčastnil, a podle Hérodota zde vykonal ty nejudatnější činy. Po bitvě na rokování o udělení ἀριστεῑον těm nejstatečnějším Sparťané odmítli tuto poctu udělit někomu, kdo zjevně vyhledával smrt, zuřivě vybíhal ze šiku a vykonal veliké činy (Hérodotos, 2004, ). Tuto poctu udělili raději jiným, kteří také učinili statečné činy, i když v menší míře, a nechtěli zemřít Úderná jednotka Thébanů; elitní oddíl 300 těžkooděnců zavedený slavným antickým vojevůdcem a filosofem Epameinóndem. Celkem pět vysoce postavených úředníků ve Spartě. J. Kouřil 15 1 δραχμή byla stříbrná mince o váze 6,32 gramů, tvořilo ji 6 obolů (sg. ὀβολός). 16 Ἀρισ
Similar documents
View more...
Search Related
We Need Your Support
Thank you for visiting our website and your interest in our free products and services. We are nonprofit website to share and download documents. To the running of this website, we need your help to support us.

Thanks to everyone for your continued support.

No, Thanks
SAVE OUR EARTH

We need your sign to support Project to invent "SMART AND CONTROLLABLE REFLECTIVE BALLOONS" to cover the Sun and Save Our Earth.

More details...

Sign Now!

We are very appreciated for your Prompt Action!

x